AKTUALITY KTD  

KONTAKT  

ŘÁDY  

DO-KHYI  

CHOV  

ZDRAVÍ  

FOTOGALERIE KTD  

PŘIHLÁŠKY  

INZERCE  

VÝSTAVY  

NÁVŠTĚVNÍ KNIHA  

Prezentace webových stránek

Chovatelské stanice TD

---------------------------

   ZDRAVÝ CHOV

P R E Z E N T A C E . . .

Příbuzenská plemenitba - ANO, či NE ?

Vážení a milí chovatelé, přátelé, nelekejte se! Následující řádky se sice genetikou budou zabývat, ale bez obávaných vzorečků a koeficientů, před kterými vždy všichni prchají. Chtěla bych vás zde seznámit s pozitivy a negativy příbuzenské plemenitby. V současné době se mohou naši chovatelé dostat do situace (ale bylo to-mu asi vždy a bude, nejen u nás), kdy při výběru psa-plemeníka, tedy "manžela" pro svou fenku zjistí, že vybraný krasavec je jejich fence více či méně příbuzný. Co dělat? Rozhodně doporučuji konzultaci s poradkyní chovu a zvážení informací z tohoto článku. Jejich zdrojem mi byly jednak vlastní vědomosti získané na VŠ, jednak poznatky významných vědců a zkušených chovatelů, uveřejněné v řadě zajímavých a poučných, někdy i kontroverzních knížek. Je zřejmé, že jde o oblast názorově choulostivou. Zvlášť, když věda jde neustále kupředu a nové informace a objevy nás překvapují na každém kroku. Každý má tedy právo s tímto příspěvkem polemizovat. Berte ho tře-ba jako otevření diskuse na aktuální téma.

Nejprve pár pojmů:
Liniová plemenitba = chov zvířat více či méně příbuzných po 1 plemeníkovi - otci, za účelem upevnění jeho pozitivních vlastností (exteriérových, povahových..) v potomstvu; (Maximální nejbližší příbuznost pářených jedinců je však jen bratranec x sestřenice).
Inbreeding = nejužší příbuzenská plemenitba (otec x dcera; matka x syn; vlastní sourozenci mezi sebou)
Nepříbuzenská plemenitfba = páření partnerů, kteří nemají alespoň pět nebo šest generací žádné společné předky
Gen = jednotka genetické informace
Alela = konkrétní forma genu (každý gen může mít více forem - dominantní, recesivní, ...) Dědivost (heritabilita, h2) = jak velký je pravděpodobný procentuální podíl zděděných vlastností (na rozdíl od podílu vlivu vnějšího prostředí)
Recesivní homozygot = jedinec, v jehož genetické výbavě se sešly obě alely pro určitou vlastnost recesivní
Všechny živé organismy mají určitou genetickou výbavu, množství "genů", jež kódují jejich konkrétní vlastnosti. Každý jedinec má tuto genetickou výbavu zdvojenou - má tzv. "diploidní" sadu chromozomů - útvarů, ve kterých jsou geny umístěny. Pohlavní buňky mají tuto sadu pouze "haploidní" (jednoduchou) a nový tvoreček - embryo pak sadu opět zdvojenou. Dostává 1 od otce a 1 od matky, dohromady tedy sady dvě. Genetické základy vlastností potomka jsou tedy ovlivněny oběma rodiči stejně. Další roli pak hraje dědivost jednotlivých znaků (viz dědivost povahy) a vliv vnějšího prostředí. Zděděné vlastnosti jsou navíc závislé na kvalitě - konkrétní formě genů (alel). Ty mohou být bud' dominantní (silné), recesivní (slabé, podřazující se dominantním) i různě se navzájem ovlivňující mezitypy. Dominantní formy alel ve zjednodušeném schématu přebijí a přehluší vliv alel recesivních. Proto, aby se vlastnost přenášená recesivní alelou projevila, musejí být recesivní alely v genetické výbavě dvě (např. hnědé zbarvení labradorských retrívrů). Kromě jiných vlastností jsou recesivní alely v mnoha případech nositeli geneticky podmíněných onemocnění. Sejdouli se tedy 2 alely dominantní, pes bude naprosto zdravý. Když se jedna dominantní alela spojí s jednou recesivní, onemocnění se neprojeví, ale zvíře bude jeho skrytým genetickým přenašečem. Onemocnění však propukne v případě, kdy se sejdou dvě recesivní alely tohoto genu.

Cíle příbuzenské plemenitby
Cílem spojování příbuzných jedinců byla vždy snaha upevnit v potomstvu žádané vlastnosti společného předka. At' už šlo o kvalitu a barvu srsti, stavbu těla, postavení uší, nasazení ocasu, plnochrupost nebo o mimořádnou povahu atd. Až do nedávné doby, a u řady plemen tomu tak je i nyní, probíhal chov v tzv. liniích - proto liniová plemenitba".Tento postup doporučovalo mnoho světových odborníků jako spolehlivou a rychlou metodu pro získání potomků s požadovanými vlastnostmi. Výsledkem byl určitý charakteristický typ, typ chovatelské stanice (podle Angličanů ,affix type").
Každé plus s sebou však vždy, ať chceme či nechceme, přináší i nějaké mínus. Někdy se neprojeví a navenek je vše v pořádku. Jindy zůstává skryto po mnoho generací a objeví se až po dlouhé době, naráz a nečekaně, kdy si chovatelé už neuvědomí patřičné souvislosti. Nedojde jim, že to malé minus představuje genetický problém způsobený nevhodným chovatelským programem, tj. spojováním nevhodných rodičů. Příbuzenská plemenitba šanci, a tedy i riziko, že se existující "škodlivé geny" spojí v potomkovi a onemocnění se projeví, zvyšuje. Čím jsou jedinci příbuzensky bližší, tím je riziko spojení dvou recesivních alel vyšší. Podobně se dědí však i vlastnosti požadované, tudíž v případě příbuzenské plemenitby bude i pravděpodobnost projevu žádaných vlastností vyšší. Je na chovateli, aby zvážil, zda získání a upevnění chtěných vlastností u potomků není na úkor jejich zdraví a projevů negativních stránek tohoto chovatelského postupu.
Jaké tedy mohou být následky příbuzenské plemenitby?
Záleží na stupni příbuznosti daných jedinců a na tom, jak dlouho je tato příbuzenská plemenitba prováděna. Jestli spojíme příbuzné jedince jednou a jejich potomky budeme pářit se zvířaty absolutně nepříbuznými, bude riziko škodlivých vlivů mnohem menší, než když tyto jejich potomky budeme nakrývat/krýt opět psy příbuznými. Svou důležitou roli zde však hrají i další faktory jako zdraví matky štěňat, prostředí, v jakém byla štěňata odchována a v jakém vyrůstala a žijí, jak jsou vychovávána a cvičena, krmena atd. tzn. faktory vnějšího prostředí. Genetika je totiž složitá a i u jedinců, kteří jsou "recesivními homozygoty, a onemocnění by se tedy mělo zřetelně projevit, se někdy neprojeví nebo jen velice mírně, protože pro jeho vznik nebyly splněny všechny podmiňující faktory (např. špatné životní podmínky). Dobrým příkladem jsou vypiplávaná štěňátka, která nemohou sama sát mléko, v přírodě by zahynula, ale chovatelé je uměle krmí a "zachrání". Nechají tak naživu 100% nositele onemocnění, na kterých to ale teď už není vidět, a tak mohou v chovu snadno škodit. (Vždy to není tak jednoznačné a leckdy díky dalším problémům se toto zvíře do chovu stejně nedostane, neprojde bonitací pro zjevné nedostatky v exteriéru či povaze, podlehne nějaké běžné chorobě, na kterou jsou tato zvířata citlivější atd.).
Negativními dopady příbuzenské plemenitby jsou: ztráta "pufrovací schopnosti" - odolnosti vůči stresu a jiným zátěžím životního prostředí, úbytek vitality, ztráta genetické variability a dědičné choroby. Negativní dopady nejužší příbuzenské plemenitby se nazývají inbreedingová deprese. Jedná se o snížení vitality a plodnosti (leckdy jde o zdánlivou neplodnost, protože embrya jako absolutně neživotaschopná zanikají ještě během nitroděložního vývoje), poruchy chování, nervové choroby. problémy s kůží a srstí atd. Snížená vitalita se projevuje i menšími a křehčími jedinci, zvýšenou náchylnosti k chorobám, nižší inteligencí a kratší délkou života. Negativní ovlivnění rozmnožovacích schopností se může projevit nedostatkem pohlavního pudu a následně tedy menší chuti se pářit, pomalými nebo těžkými porody, nepravidelnými vrhy, větším počtem defektních štěňat a vyšší úmrtností štěňat, krátkým obdobím laktace, nervozitou a špatnou péčí o štěňata atd. Mezi nejčastější dědičné choroby zaznamenané u různých plemen psů patří DKK (a jiných kloubů), luxace čéšky, osteochondróza. choroby ledvin (bernští sal. psi, bulteriéři), chondrodystrofie (jezevčíci), hemofilie, zelený zákal.. PRA (progresivní atrofie sítnice), luxace čoček. entropium, ektropium, epilepsie, poruchy metabolismu (hypofunkce štítné žlázy, měd'ná toxikóza bedlingtonů), hluchota, choroby kůže, tříselná a pupeční kýla, alergie, nádory (mléčné žlázy, konečníku) aj. Změny chování se projevují například v plachosti nebo agresivitě i jiných povahových slabostech. Nakonec se tedy vlastně zhorší schopnost psa být společenským, partnerem člověka. Opět platí, čím je stupeň příbuznosti mezi pářenými jedinci vyšší a čím je příbuzenské spojení častější, tím je vyšší pravděpodobnost projevu této inbreedingové deprese.
Chovatelé se leckdy snaží dopad řady těchto projevů omezit. Štěňata dokrmují, příznaky nemocí a slabostí potlačují léky, dietou, výchovou, výcvikem, úpravou srsti. Při velké dávce štěstí a maximální péči může být výsledkem zdánlivě a dočasně zdravý jedinec, slavící úspěchy na výstavách či ve výcviku. Nikdy by však neměl být zařazen do chovu.
Někdy bere do rukou věc sama příroda a nenechá si poroučet. Chovateli vybraný pár v sobě nenalezne zalíbení a k nakrytí nedojde.
Jedna rada za všechny (poskytnutá zkušenou pracovnicí veterinární laboratoře a rozhodčí: Jestliže pes není schopný sám fenu nakrýt, nemělo by se přistupovat k inseminaci. Může jít o to, že fena není ještě ve správném stadiu hárání nebo se psovi nelíbí z nějakého jiného důvodu, pes je nemocný, unavený nebo nějak poraněný, nebo nezkušený a je lepší mu vybrat snadnější partnerku. Většinou se vyplatí zkusit krytí jiný den, nechat vše na přírodě nebo vybrat jiného krycího psa. (Nemluvíme zde o prvničkách, které je někdy třeba trochu přidržet, aby psu neublížily, nebo vybrat správné místo ke spojení menšího psa s větší fenou atd. Nikdy by však naše pomoc neměla překročit určité rozumné meze.) Obě zvířata většinou poznají, že něco není v pořádku, že toto není správná doba nebo správný partner (že se k sobě např. geneticky nehodí. Inseminaci je naopak možné využít pro jednodušší nakrytí feny zahraničním psem, aby se ušetřily peníze, čas, energie a zdraví zbytečným cestováním (např. zaoceánským letem). I v tomto případě by si měl však majitel feny ověřit, že vybraný chovný pes je jinak zkušený a schopný přirozeného páření.

Kudy tedy vede správná cesta?
Vhodnou cestou, jak se vyhnout negativním vlivům příbuzenské plemenitby, je páření nepříbuzných jedinců. Potomci budou heterozygotní - od rodičů získali 2 geneticky různé sady genů a, což je pro nás důležitější a viditelnější, budou mnohem životaschopnější, odolnější, vitálnější a výkonnější než příbuzensky rozmnožovaná zvířata.
Abychom se nemuseli uchylovat k příbuzenské plemenitbě z důvodu nedostatku nepříbuzných krycích psů (jak je to někdy v případě málopočetných plemen), bylo by velice rozumné využívat co nejširší řadu všech plemeníků. Samozřejmě s ohledem na vlastnosti a typ obou zvířat, aby krytí neznamenalo v chovu krok zpět. Každý nemá možnost vycestovat za krásným a nepříbuzným psem do dalekých krajů, měl by se však v každém případě maximálně snažit o kvalitní, krásná a zdravá zvířata nejen na pohled, ale i z hlediska genetiky a tedy s výhledem do budoucna. (A ne, "já teď přivedu na svět osm šampiónů, a co dál, to ať vyřeší ti po mně".) Zahraniční krytí jsou samozřejmě velice vítána, ale pozor, i zde se bezhlavé jednání nevyplácí. I zahraniční jedinec nemusí být nepříbuzný, může do našeho chovu zanést nějakou vadu, nedostatek či genetickou chorobu, která se u nás nevyskytuje nebo je úspěšně potlačována (a to nejen exteriéru, ale i povahy!).
Aby byla zachována maximální variabilita (co nejvíce geneticky nepříbuzných, zdravých jedinců odpovídajících standardu), nemělo by se v chovu využívat pouze několik málo velmi úspěšných psů. Tím totiž genetická variabilita silně klesá. Když jsou tito šampioni navíc silně příbuzní sobě navzájem, nebo se chov dále tříští a izoluje v jednotlivých klubech a komorách, situace se zhoršuje o to víc. V dalších generacích pak můžeme nepříbuzného elegána pro naši krasavici hledat jako jehlu v kupce sena a navíc potmě.

Pár dobrých rad pro zajištění zdravého a kvalitního chovu:
1. Podle genetické situace populace plemene omezit maximální počet vrhů po jednom samci, tedy maximalizovat počet používaných psů.
2. Pářit zvířata, která mají minimum společných předků (v ideálním případě žádné).
3. Psy nebo semeno importovat z oblastí, jejichž chov byl geneticky izolován, jsou tedy nepříbuzní, pozor však na zavlečení nových defektů.
4. Pokud možno neopakovat rodičovské kombinace.
5. Provádět ostrý výběr na vitalitu (zdraví, životaschopnost).
"Chovným clem by neměl být superšampión na úkor ostatního chovného stavu nebo dokonce celého plemene, nýbrž vyšlechtění mnoha psů vysoké kvality, kteří vykazují vynikající hodnoty v konformaci, výkonu a genetické variabilitě." (H. Wachtel, 1998)

Nakonec něco k dědičnosti povahy
Příbuzenskou plemenitbou a chovem vůbec může být velmi ovlivněna i povaha, navíc právě ta nám může při výběru zdravých, vhodných jedinců pro další chov významně napovědět.
Povaha stejně jako každá jiná vlastnost je zčásti podmíněna geneticky a zčásti vnějším prostředím. Dědivost jednotlivých znaků je různá. Vitální funkce (plodnost, dlouhověkost, kvalita semene psa aj.), které mají dědivost nízkou (10-20 %) a závisejí tedy především na vlivu prostředí, jsou však příbuzenskou a nepříbuzenskou plemenitbou velmi ovlivňovány. Právě u nich můžeme velice snadno docílit tzv. heterozního efektu, jenž se projeví při páření nepříbuzných (heterozygotních) zvířat náhlým a jednorázovým zlepšením vlastností (počet štěňat ve vrhu, zdraví, odolnost, vitalita.). Vyšší je dědivost znaků konstituce (velikost, hmotnost), a to 30-80 %. Povahové znaky mají heritabilitu různou, u loveckých a obranných vlastností je 10-30 %, u plachosti a agresivity však 40--60 %! Proto je tak důležité posuzování právě těchto vysoce dědičně podmíněných vlastností při svodech, bonitacích a výstavách. V některých liniích čistokrevných plemen psů jsou známy případy dědičně podmíněné agresivity (foxteriéři, zlatí retrívři), nebo naopak plachosti a bázlivosti (bernští salašničtí psi). Všechny tyto hodnoty kolísají v závislosti na plemeni a prostředí, ale také, a to velmi výrazně, působením příbuzenské plemenitby.
Vliv prostředí je také důležitý, a to již v době březosti feny, porodu a prvních týdnů života. Matka ovlivňuje i tvorbu vlastností, jako je bdělost, agresivita a povahová vyrovnanost. I inteligence a hmotnost mozku se podle odborníků pozitivně vyvíjí v pestrém prostředí, se kterým se malý tvoreček musí vyrovnat a přizpůsobit ("dobrodružná hřiště", různé hry a aktivity). Proto se svým psím maminkám a jejich miminkům věnujte co nejvíc a s bujnou fantazií, odměnou vám bude pohled na milé, inteligentní a zdravé pejsky a jejich šťastné a spokojené majitele.

Povaha a zdraví psa jsou spolu těsně spjaty
Bylo zjištěno, že plemena pracovních psů (lovečtí, služební, tažní a závodní jsou díky lepší selekci v průměru zdravější než společenská plemena (nebo než výstavní varianty plemen užitkových psů). Kynologický sport a práce psa vůbec tedy hraje v životě a zdraví psa pozitivní roli. Při selekci nejen na krásu, ale i na výkon dochází kromě selekce na povahu zároveň i k selekci na zdraví. Jakkoli zdravotně či povahově slabší jedinec pracovním nárokům nemůže stačit. Je pomalý, unavený, nemá dostatečnou vytrvalost, odolnost nejen k nepřízni počasí a chorobám, ale i stresu psychickému (nedokáže se soustředit delší dobu, upadá do útlumu, nebo naopak se chová hystericky, získává reakci na střelbu atd.). Nemusí však jít o nějaký vysloveně služební výcvik, kde je poměrně velká část požadovaných cviků založena čistě na poslušnosti a je tedy podmíněna nejen inteligencí psa a schopností a ochotou se učit, ale i na kvalitách psovoda - pána a jeho zkušenostech s výchovou a výcvikem psů. (Na druhou stranu je však nutné dodat, že povahově nevyrovnaného, neodolného, zkrátka povahově podprůměrného jedince nevycvičí ani velmi zkušený cvičitel, nebo jen do velmi nízké úrovně a s velkými obtížemi.) Mnohem více nám prozradí aktivity, kde je potřeba vysoké fyzické nasazení, jako jsou například soutěže agility, flyballu (kromě pasteveckých soutěží, záchranářského vyhledávání osob v psychicky i fyzicky náročném terénu, vrcholových soutěží stopařských prací aj.). Zde je potřebná nejen dobrá kondice a zdraví psa, ale i již zmíněná schopnost se učit, ochota spolupracovat, odolnost vůči stresu atd. Nutno dodat, že určitým základním testem povahy zvířete jsou i výstavy, kdy pes musí prokázat jistou poslušnost, ovladatelnost, sebejistotu a "dobré nervy" v náročném prostředí mezi mnoha lidmi, psy a při hodnocení rozhodčím. I tyto chovatelské akce jsou dobrými faktory přirozené selekce.
 

Ing. Hana Čtyroká
z časopisu Pes přítel člověka

Dědičnost některých defektů a chorob

Jedním z rizik chovatelství obecně, a tedy ani chov psů nevyjímaje, je výskyt dědičných defektů a dědičných chorob. Dědičné choroby můžeme taktéž řadit mezi defekty (pokud je nechceme zvláště zdůrazňovat) a naopak, všechny odchylky od normálního stavu, ať fyziologické nebo anatomické, můžeme řadit mezi choroby.
Nežádoucí defekty a choroby mají svůj počátek v embryonálním vývoji, na který chovatelé nemají žádný vliv. O dědičných defektech a chorobách je v podstatě rozhodnuto již při splynutí spermie a vajíčka. Co přinesla spermie a vajíčko ve své DNK, to má nový jedinec.
Velmi důležité je vědět, jak se defekt či choroba v dané populaci vyvíjí a s jakou perspektivou. Žádné plemeno není prosté dědičných defektů a chorob. Je nutno sledovat jejich výskyt a zvolit vhodnou metodu plemenitby, aby se nedávala šance jejich rozšíření. Některé dědičné defekty a choroby se vyskytnou velmi zřídka. Často se objeví jen v některých liniích nebo rodinách. V posledních letech byly značně rozšířeny jen některé ze známých dědičných defektů a chorob, jako je dysplasie kyčelních kloubů, progresivní atrofie sítnice, alopecie (lysivost), u některých plemen šeroslepost, dědičná hluchota, extrémní plachost nebo kýla. U všech plemen jsou známé (i když nejsou pří1iš rozšířené) defekty, jako je ektropium, entropium, předkus, podkus, chudozubost a podobně. Kdykoliv se u kteréhokoliv plemene vyskytne jakýkoliv dědičný defekt či choroba, ihned klesá jeho popularita a zájem o jeho chov. Proto je třeba velmi pečlivě sledovat populaci, zvláště výskyt takových defektů a chorob, které se projevují až ve vyšším stáří, kdy je selekce postižených jedinců velmi problematická, ne-li nemožná. I samotné vyřazení postiženého jedince z reprodukce působí značné potíže nejen jeho majiteli samotnému, ale i chovatelům a funkcionářům klubu. Obecně se můžeme o dědičných chorobách dočíst v pracích různých autorů, jako jsou Sova (1978) nebo Naxera (1991). V následující kapitole bude věnována zvláštní pozornost zejména genetické podstatě dědičných chorob a defektů, případně budou uvedeny způsoby jejich účinné selekce.
Při sledování dědičných defektů a chorob si nejprve povšimněme některých genetických aspektů:
1. Jde-li o defekt či chorobu dominantní, popř. i neúplně dominantní, je selekce velmi jednoduchá. Postižení jedinci jsou jak homozygoti(1), tak také heterozygoti(2). Jejich vyřazením z další reprodukce úplně zbavíme celou populaci tohoto defektu či choroby.
2. Jde-li o defekt či chorobu recesivní, pak se vyskytuje jen u homozygotů, samozřejmě recesivních. U dominantních homozygotů, klinicky i geneticky zdravých, a u heterozygotů, klinicky zdravých, ale geneticky postižených - nositelů vlohy, se defekt či choroba neprojevují. Obojí jsou fenotypicky stejní. Heterozygoty poznáváme od homozygotů obtížně. Chceme-li je odhalit, musíme provést testovací páření. Nejlepší by bylo páření otce na vlastní dcery a synů na vlastní matku. Budeme-li ve vrhu po takovém páření pozorovat byť jen jednoho postiženého potomka, jsou oba jeho rodiče nositelé vlohy. Využití takové příbuzenské plemenitby není u psů většinou možné a riziko výskytu dalších nežádoucích vlastností je pří1iš vysoké. Ani páření nově zařazených psů do chovu s vlastními sestrami nelze u psů všeobecně uplatňovat pro stejná rizika, i když je rychlejší než testování otce na dcery a čekání až potomci dorostou. Proto je třeba sledovat každoročně celou novou populaci štěňat a rodiče nebo alespoň otce postižených jedinců v chovu omezovat, ne-li úplně z chovu vyřazovat. Jde vlastně každoročně o stanovení plemenné hodnoty chovných jedinců, o čemž bude pojednáno v příslušné kapitole.
3. Je-li plemeno postiženo výskytem několika dědičných defektů či chorob, musíme si nejprve stanovit vhodnou metodu plemenářské práce a stupeň selekčního tlaku. V praxi to znamená zvolit soubor opatření jak postupovat, co je třeba odstranit nejdříve a co později, aby každá generace potomků byla lepší než generace jejich rodičů.
4. Podstatně složitější je situace, kdy je recesivní dědičný defekt či kdy je choroba kontrolována dvěma nebo více geny. Stejně obtížná je selekce, kdy jde o tzv. neúplnou penetranci genů, tj. kdy se recesivní gen může projevit jen tehdy, má-li k tomu vytvořeny nějaké vhodné vnější podmínky. V těchto případech je selekce vždy zdlouhavější a správnost zvolené selekční metody můžeme kontrolovat jen sledováním frekvence (výskytu) nežádoucího znaku či vlastnosti v populaci.
5. Podobně komplikovaná je i situace v případě vazby dědičného defektu či choroby na pohlaví. Vlastní vazbu zjistíme genealogickým studiem, selekce však vyžaduje velmi značného úsilí i v případech, kdy nejde o znak či vlastnost v populaci příliš rozšířenou.

Sledování výskytu dědičných defektů a chorob v populaci
Všechny dědičné defekty a choroby vznikly genovou mutací. Ne najednou, ale někdy v minulosti. Většina těchto nežádoucích znaků a vlastností je recesivní. Z toho vyplývá způsob sledování výskytu postižených jedinců v populaci a výskyt nositelů vloh, heterozygotů, kteří jsou fenotypicky zdraví, normálně vyvinutí.
V populaci můžeme studovat výskyt dědičného defektu nebo choroby metodou genealogického studia. V krátkosti si vysvětleme její princip.
Především je samozřejmé, že sledování má být co nejúplnější. To znamená, že se musí sledovat všichni příbuzní postiženého jedince bez ohledu na to, zda byli používáni k další reprodukci nebo ne. Při kreslení genealogického schématu postupujeme tak, že feny (samice) značíme kroužkem a psy (samce) značíme čtverečkem. Krytí psa a feny, které vedlo ke vzniku potomstva, značíme spojnicí přímky. Heterozygoty označujeme tečkou v kolečku či čtverečku, postiženého jedince vyplněným kolečkem či čtverečkem a mrtvě narozené škrtáme křížkem. Generace vždy značíme ve stejné rovině. Sledujeme-li potom výskyt dědičného defektu nebo dědičné choroby, děláme to tak, že jej vždy poznamenáme na patřičné místo genealogického schématu příslušnou značkou. Heterozygoty označené uprostřed tečkou doplňujeme do schématu jen tehdy, jsou-li bezpečně prokázáni. Například heterozygot je každý jedinec, který je potomkem postiženého rodiče, nebo heterozygoty jsou oba rodiče třeba jen jediného postiženého potomka. Sourozenci postiženého jedince jako heterozygoty neoznačujeme do té doby, než se přesvědčíme o tom, který z nich skutečně heterozygotem je. Znaky používané při genealogickém studiu jsou v přehledu uvedeny na následujícím obrázku.

V našich úvahách pokračujme dále.
Je-li v populaci určitého plemene 1 000 jedinců, z nichž je 30 jedinců postižených (obecně "x" jedinců, u kterých se vyskytuje jednoduše recesivní defekt), pak x = 3 %. Tito jedinci mají 2 x 30 genů (2x) pro tento defekt.
Kolik má ale naše populace heterozygotů? To vypočítáme z dalších předpokladů. Víme, že x =. 3 %, což je v absolutní hodnotě 0,03. Počet normálních jedinců je dán rovnicí 1 - x, tedy 1 - 0,03 = 0,97 .Je to tedy 97 % jedinců bez fenotypického defektu. Počet heterozygotů, kteří jsou normálně vyvinutí, bez defektu, v této populaci vypočteme podle vzorce

(1 - x) . x + x . (1 - x), což je
2x (1 -x)

Dosazením hodnoty 0,97 potom dostaneme hodnotu 0,0582, což je 5,82 %. Jinými slovy, v této populaci je 58,2 heterozygotů - nositelů vlohy.
V naší populaci o počtu 1 000 jedinců tedy máme 30 defektních, homozygotů a 58 (přesně 58,2) heterozygotů, nositelů vad.
Jaká je frekvence vlohy pro defekt v naší populaci? Tu vypočítáme podle dalšího vzorce

(2 x počet homozygotů) + počet heterozygotů
2

V našem případě to je
[(2 x 30) + 58] : 2 = 59
Toto číslo udává genovou frekvenci vlohy - genu pro námi sledovaný defekt v naší populaci. Genová frekvence se také někdy nazývá geno-typovou četností. Genové frekvence se vyjadřují v absolutních nebo relativních hodnotách a potom hovoříme o absolutní nebo relativní genové frekvenci. V našem případě je absolutní genová frekvence 59. Má-li naše populace 1 000 jedinců, je relativní genová frekvence 5,9 %. Těchto 1 000 jedinců páříme mezi sebou bez ohledu na výskyt defektu a bez použití příbuzenské plemenitby. Šance pro výskyt postiženého jedince v příští generaci je obecně dána rovnicí
X . X = X2
Máme-li x o hodnotě 5,9 % (hodnota relativní genové frekvence), což je v absolutních hodnotách 0,059, pak hodnota X2 je 0,003481, tj. 0,3481 %, což znamená výskyt
3,481 postižených jedinců.
Kolik má tato generace heterozygotů, vypočítáme opět podle již známého vzorce
2x (1 - x) = 2 x 0,059 (1 - 0,059) = 0,118 x 0,941 = 0,111038

To znamená, že v nové generaci je 11,10 % heterozygotů, tudíž z 1 000 jedinců 111 jedinců, kteří jsou nositelé vlohy. Frekvence vlohy pro defekt pak je, opět vypočítaná již známým způsobem, 5,9 % a zůstane nezměněna do té doby, než zasáhne náhoda v podobě intenzivního využití potomka postiženého defektem, nebo heterozygota - nositele vlohy, případně selekcí všech jedinců postižených.
Jak by to v populaci dopadlo, kdybychom se v našem příkladu vrátili zpět a všechny postižené jedince vyřadili z další reprodukce?
Uvedli jsme si, že populace měla na počátku 30 jedinců postižených. Ty vyřadíme z chovu a tím i z další reprodukce, ale nadále v chovu zůstanou heterozygoti v počtu námi vypočítaném, to je 58 jedinců. V populaci nám takto zůstává vloha pro defekt ve frekvenci 2,9 %. To dává teoretický předpoklad výskytu 0,0841 % defektních jedinců, což je prakticky jeden z tisíce. Výskyt heterozygotů v této populaci však zůstane v počtu 5,6328 % což stále je 56 jedinců. Jak vidíme, počet heterozygotů v populaci příliš neklesl.
Poměr recesivních homozygotů - postižených jedinců k heterozygotům - nositelům vlohy, u defektu jednoduše geneticky kontrolovaného defektu či dědičné choroby je graficky znázorněn na následujícím obrázku (Robinson, 1989).
 

Grafické znázornění poměru homozygotů - jedinců postižených dědičným defektem či chorobou, a heterozygotů - nositelů vlohy, za předpokladu, že jsou všichni postižení jedinci v každé generaci vyřazeni z chovu. Jak je vidět, počet postižených jedinců v následující generaci klesá velmi rychle, zatímco počet nositelů vlohy nikoliv. To je důvodem, proč dědičné recesivní defekty a choroby přetrvávají v populaci tak dlouho (Robinson, 1989)

O nejrůznějších dědičných defektech a chorobách bylo již mnoho napsáno. Jistě však není o těch, které jsou již známé, napsáno všechno. Postupem času se budou objevovat defekty nové. Změny životních podmínek přináší i nové problémy chovatelům nejen psů! V příštích kapitolách se postupně v krátkosti seznámíme s těmi dědičnými defekty a chorobami, které jsou alespoň z části poznané, abychom v případě jejich výskytu mohli snadněji reagovat a přijat účinná opatření k jejich odstranění. Podrobnější popis příznaků některých chorob je uveden v práci Naxera (1991). Příznaky chorob, které budou uváděny v této kapitole nemusí být zcela přesně popsány. To však není cílem ani účelem této publikace. Příznaky jsou uvedeny jen v takovém rozsahu, v jakém byly pozorovány. Často byly popsány jen u velmi malého množství případů a často nebylo provedeno ani kompletní vyšetření postižených jedinců. To všechno čeká na další pozorovatele.
Neznalost dědičných defektů a chorob často vede k jejich podcenění, zejména z hlediska genetického. Tyto se v populaci postupně rozšíří a potom každé opatření k jejich odstranění vede nejen ke ztrátě zájmu o plemeno, ale nutně vyžaduje mnoho času a usilovné selekce, aby bylo dosaženo postupné nápravy. Čím je později započato se selekcí, tím je selekce obtížnější. V krajních případech může vést až k zániku plemene. Proto má přehled dědičných defektů a chorob pro každého chovatele zvláštní význam. Znalost dědičných defektů a chorob je zejména velmi důležitá pro všechny funkcionáře, kteří řídí chov a kteří rozhodují, ať již přímo či nepřímo, o osudu plemene.

Z publikace: "CHOV PSŮ"
"Genetika v kynologické praxi"
Autor: Ing. Jaromír Dostál, DrSc.
 

Vysvětlivky:
(1)Homozygot = postižený jedinec (se dvěma stejnými aleami na jedné nebo několika genových pozicích)
(2)Heterozygot = zdravý jedinec - nositel vlohy (se dvěma různými aleami na jedné nebo několika pozicích)